Dnešní ranní meditace skončila slzami a rozbitým sklem. Přistihla jsem se, jak přemýšlím o tom, co to vlastně znamená být držená, mít nádobu dost silnou na to, aby udržela oheň, který ve mně hoří. Abych se cítila bezpečně a mohla se rozšířit. Lehla jsem si na gauč a ponořila se do meditace se zvukem hořícího plamene vedle sebe. Vybrala jsem si nahrávku z Portugalska z minulého měsíce. Ještě jsem ji neslyšela – když cítím volání, nahraju meditaci, mluvím to, co ke mně v tu chv

Uklízím si skříň kvůli výměně oblečení, když mi oči padnou na hromadu vysokých podpatků. Jeden pár mě úplně zastaví – šedé kozačky nad...