Nádoba pro můj plamen

Dnešní ranní meditace skončila slzami a rozbitým sklem. Přistihla jsem se, jak přemýšlím o tom, co to vlastně znamená být držená, mít nádobu dost silnou na to, aby udržela oheň, který ve mně hoří. Abych se cítila bezpečně a mohla se rozšířit.

Lehla jsem si na gauč a ponořila se do meditace se zvukem hořícího plamene vedle sebe. Vybrala jsem si nahrávku z Portugalska z minulého měsíce. Ještě jsem ji neslyšela – když cítím volání, nahraju meditaci, mluvím to, co ke mně v tu chvíli přichází, bez plánu a bez záměru. Nacítím se na energii dne, místa a sebe samé. Opravdu si to užívám a uvádí mě to do stavu, jaký žádná jiná praxe nedokáže. Pro mě je to velmi silná meditační praxe.

Před meditací, během Introspective Breathwork, jsem se spojila se svým tělem a všimla jsem si, že jsem mu nenaslouchala. V poslední době jsem byla hodně v hlavě. Snažila jsem se přijít na to, co bude dál. Plánovala a obávala se toho, kde budeme žít a jaké to bude. Stala jsem se obětí vlastního strachu, který ve mně žije a který se spouští strachem kolem mě.

Zapomněla jsem, jak mocná je má vlastní dechová síla a jaké spojení mi přináší, když všechno ostatní ztiším. Jak jsem dýchala, přesouvala jsem se z hlavy dolů do břicha. Všimla jsem si, že je zablokované, že jsem mu dlouho nenaslouchala, co potřebuje a po čem touží. Více mě vedl jazyk než tělo. Zanechalo mě to těžkou a odpojenou. Jako bych si to dělala sama, abych se zadržela, držela se dole. Vím, co moje tělo potřebuje, vím, že se cítím lépe, když ho poslouchám, ale nějaká část mě chce otupět. Zůstat malá. Schovat se před vlastním potenciálem.

Ležela jsem a poslouchala svůj vlastní hlas, pod teplem své zlaté deky. Byl uklidňující, plný moudrosti, trpělivosti a porozumění. Mluvila jsem v nahrávce o tom, jak se zasekneme v hlavě a zapomeneme poslouchat tělo. Popsala jsem, jak k nám tělo promlouvá a že když posloucháme, plyneme se životem. Když jsem poslouchala, mé břicho zakručelo – jako potvrzení tohoto rozhovoru. Mluvila jsem také o energii dne, o tom, jak slunce hořelo oranžovým žárem a tvořivou energií, která mi připomněla oheň uvnitř.

Když jsem slyšela své vlastní slova o spící kreativitě v nás a o tom, jak svět potřebuje naši tvořivou sílu, otevřela jsem se a začala plakat. Protože vím, že ta slova jsou pravda. Bojím se vlastního potenciálu. Plakala jsem tak hlasitě, že to probudilo mého partnera. Přiběhl do místnosti a plamen svíčky vedle mě vyrostl tak velký a horký, že sklo prasklo. Nedokázalo udržet energii uvnitř. Síla byla příliš velká a nádoba příliš malá.

V mnoha ohledech se tak cítím i já. Ale možná to nemusím držet sama. Mám Filipa, aby držel mou ženskou sílu, abych se do ní mohla odevzdat. Abych mohla tančit s plameny, které ve mně žijí. On je mou nádobou a v jeho objetí mohu bezpečně hořet.

V poslední době hodně přemýšlím o nádobě, ve které žiju – o domově. Toužím po něčem jiném, prostornějším a více „mém“. Uprostřed města se cítím malá, jako by můj plamen nemohl hořet. Je to domov, nebo prostředí, které jsem vytvořila uvnitř sebe, co se musí změnit? Jde opravdu o materiálno, nebo spíš o mou vlastní nádobu – mé tělo? Vnější svět je odrazem toho vnitřního, takže pokud proměním své emoční tělo – svůj vnitřní svět – změní se i ten vnější. Můj plamen bude hořet jasněji, silněji a nová nádoba přijde.

Pokud budu pečovat o svůj vnitřní oheň, nový domov přijde sám – ne naopak. Myslím, že bych se v novém prostoru cítila lépe, ale ve skutečnosti se nejprve potřebuju cítit lépe já sama, a pak ten prostor přijde. Abych se cítila lépe, musím se postavit nepříjemným pocitům, které ve mně jsou. Uvolnit je a nechat odejít.

Nakonec odpověď vždy leží v těle, protože nejde o materiálno – to je jen odrazem našeho vnitřního stavu. Stručně řečeno: pokud toužíš po lepší nádobě, nech svůj plamen růst tím, že se budeš starat o sebe, o své nepříjemné pocity — o to, co mysl sama opravit nedokáže.

Změním svůj fokus z vnějšího na vnitřní. Jemně budu pečovat o svůj plamen, bez strachu z toho, že prasknu sklo, které mě nyní obsahuje, a dovolím svému světlu se šířit. Každým dnem se méně bojím zářit.

Pečuješ o svůj plamen? Níže je meditace, o které jsem mluvila. Zvu tě vrátit se k sobě. Najdi si 12 minut jen pro sebe — a dej pozor na své svíčky.

Mým úžasným českým čtenářům – váš jazyk je pro mě tou největší výzvou.Tento článek byl přeložen pomocí AI. Pracuji na tom, abych jednou dokázala číst a psát vlastní slova v češtině, abych se s jazykem mohla více propojit.

Doufám, že i tak mé myšlenky dávají smysl a že se díky nim můžete cítit blíž ke mně.Jsem vám vděčná.