Vysoké podpatky a můj pád na dno

Uklízím si skříň kvůli výměně oblečení, když mi oči padnou na hromadu vysokých podpatků. Jeden pár mě úplně zastaví – šedé kozačky nad kolena, šněrovací po straně. Sexy, a přesto potřísněné vzpomínkami, na které se snažím zapomenout. Tak krásné boty. Můžu se jich opravdu vzdát?

Na chvíli se zastavím a přemýšlím, co ty boty vlastně představují. Měla jsem je na sobě během nejděsivější noci svého života. Probudila jsem se připoutaná k nemocniční posteli – sama, nemocná a plná studu. Vedle mě byla taška s mými osobními věcmi. Uvnitř byly boty, pokryté zvratky, hromada vlasových příčesků a přiléhavé šaty, které se držely verze mě, kterou už skoro ani nepoznávám.

Byl říjen 2016 a slavila jsem své 24. narozeniny. Pracovala jsem na dokončení posledních kreditů na univerzitě a znovu jsem bydlela u rodičů. Přestěhovala jsem se zpět domů, abych se připravila na další etapu života, zatímco jsem sledovala, jak můj dědeček pomalu odchází v hospici. Rozhodla jsem se, že být doma bude nejlepší pro mě i pro moji rodinu.

Bylo to těžké období. Nevěděla jsem, co chci v životě dělat, a necítila jsem se sebevědomě, když jsem udělala krok zpět a znovu bydlela doma – ale část mě věděla, že to potřebuji. Jsem opravdu vděčná, že jsem byla u dědečkových posledních nádechů.

Protože jsem byla doma v Cottage Grove, trávila jsem čas se svými kamarády ze střední školy a sklouzla zpět do starých vzorců – večírky a špatná rozhodnutí. Mám své přátele a lidi, se kterými jsem vyrůstala, ráda, ale v tom příměstském městečku kousek od Twin Cities je vrstva smutku – smutku, který je často maskován silným pitím, polykáním prášků a skákáním z jedné party na druhou.

Vybraly jsme si hotel v centru Minneapolis a začaly hledat dokonalý outfit na večírek v klubu. Tohle byl náš obvyklý způsob, jak slavit každou velkou událost. Žádná z nás ve městě nebydlela, ale toužily jsme po jeho energii a atmosféře. Takže jsme si vždy pronajaly hotelový pokoj, daly si tam „předpití“ a pak vyrazily do některého z klubů.

Tu konkrétní noc jsme měly velké apartmá a pozvaly spoustu přátel. Ještě než večer začal, vyzvedly jsme si jídlo a přinesly ho zpět na pokoj. Pamatuji si, že jsem toho moc nesnědla – snažila jsem se zhubnout a chtěla jsem ten večer vypadat dobře.

Kamarádka mi nabídla Adderall. Neměla jsem s tím moc zkušeností, ale řekla jsem si – proč ne? Neměla jsem co ztratit a chtěla jsem mít energii, tak jsem si ho vzala. Začala jsem pít. Objevili se nějací kluci, které jsem znala ze školy, a nabídli mi panáky Jägermeisteru – s radostí jsem je do sebe kopla.

Bavila mě ta sociální atmosféra. Opravdu miluju být mezi lidmi a tančit. Pamatuju si, jak mi kreví proudila energií. To trvalo několik hodin, a pak jsme se začaly chystat do klubu.

V tu chvíli si toho už moc nepamatuju. Všechno se začalo rozmazávat. Když na to teď myslím, dělá se mi z toho špatně.

Další věc, kterou si pamatuju, je, že jsem se probudila pod oslnivým zářivkovým světlem – cítila jsem vpich od infuze a studená kovová pouta na zápěstí. Sama, zmatená a zalitá hanbou.

Byla jsem na chodbě nemocnice. Sestra mi vysvětlila, že mě připoutali, protože se báli, že uteču, a že jsem na chodbě, protože už neměli volné pokoje. Všechny byly plné lidí, kteří ten sobotní večer předávkovali heroinem nebo jinými drogami.

Srdce mi kleslo. Cítila jsem v tu chvíli obrovský stud a strach. Chtěla jsem zvracet, ale to už jsem udělala – všude po hotelovém pokoji, jak jsem se později dozvěděla od kamarádů. Vrátili mě tam poté, co jsem začala v klubu kolabovat. Zvracela jsem všude a přestala reagovat, takže zavolali sanitku.

Na nic z toho si nevzpomínám.

Přijel pro mě přítel mojí kamarádky, protože mě z nemocnice bez doprovodu nechtěli propustit. Měla jsem hrozný strach zavolat rodičům – nechtěla jsem, aby mě viděli v takovém stavu. Vrátila jsem se do hotelu, abych našla kamarády, kteří z mé přítomnosti příliš nadšení nebyli.

Pamatuju si, že jsem se cítila hrozně a nechápala jsem, proč jsou tak chladní. Když se na to teď dívám zpětně, chápu, že to, čím jsem je vystavila, s nimi muselo pořádně otřást. Určitě byli vyděšení, když mě viděli v takovém stavu, a možná si i mysleli, že zemřu.

Když se na to dnes zpětně dívám, je mi z toho zle. Dokážu si představit sama sebe, jak ležím na zemi, mimo sebe, úplný zmatek. Dokážu si představit ten strach, který museli cítit, a jak traumatizující to pro ně muselo být.

Jsem opravdu vděčná, že zavolali sanitku a postarali se o mě tu noc. Bez jejich lásky a péče bych byla mrtvá.

Když tu teď sedím, snažím se pochopit, proč jsem tehdy dělala ta rozhodnutí, která jsem udělala. Byla jsem ztracená, bez cíle, a mé tělo bylo plné emocí, se kterými jsem si nevěděla rady — smrt mého dědečka, konec školy, tlak najít si práci a vytvořit si svůj vysněný život. Netušila jsem, kde začít.

Myslím, že bylo jednodušší otupit bolest a vyhnout se strachu, který jsem cítila.

Spousta toho strachu už odešla — pustila jsem ho. Ale co si teď uvědomuji, je, že velká část studu stále sídlí v mém těle. Ty pocity, které jsem tehdy cítila, ale rozhodla se je ignorovat.

Ty boty v jistém smyslu představují stud, kterého se pořád držím. Ještě jsem tu část sebe úplně nepustila.

Co si teď uvědomuji, je, že jsem připravená té části sebe čelit – cítit ty pocity a podívat se na sebe takovou, jaká jsem byla i jaká jsem teď.

Mohu milovat a přijmout tu verzi sebe – tu dívku, která byla tak ztracená a zlomená, že si vybírala otupění místo cítění. Mohu milovat a přijmout, že jsem byla chaotická, nechutná – a přesto hodná lásky. Ve skutečnosti to bylo právě v ten okamžik, kdy jsem ji nejvíc potřebovala.

Představuji si, jak ji zvedám ze země, objímám ji a říkám jí: „Všechno bude v pořádku. Tento okamžik ti změní život.“

Spálím ty boty a pustím i další věci, které mi připomínají tu starou verzi sebe – tu, která byla ztracená a hledala lásku a pozornost na všech špatných místech.

Tu dívku, která trávila hodiny „přípravou“. Vrstvy make-upu, které jsem používala k zakrytí svého pravého já, jsou teď pryč.

Jsem těm botám vděčná, protože představují část cesty, kterou jsem musela projít, abych se stala tím, kým jsem dnes.

Ta noc mě změnila. Slíbila jsem si, že si zasloužím víc. Uvědomila jsem si, že nejsem šťastná a že toužím po něčem hlubším.

Ta noc mě popostrčila k tomu, abych se vydala hledat samu sebe – a během pár měsíců jsem měla plán odstěhovat se do Prahy.

Rozloučila jsem se s tou verzí sebe sama a vydala se na největší dobrodružství svého života: na cestu návratu k sobě.

Navždy budu vděčná svým přátelům, že mě zachránili – a také za to, že se po té události na chvíli stáhli. Potřebovala jsem se podívat dovnitř sebe a zjistit, co se ve mně skutečně děje.

Potřebovala jsem cítit bolest a smutek, které jsem v sobě skrývala.

Tohle byl začátek toho, že jsem se naučila čelit svým emocím – a začátek cesty, po které kráčím dodnes.

Dnes se po ní rozhodně kráčím v barefoot botách – a ne v kozačkách nad kolena na jehlách.

Jsem pořád ta samá žena – jen s mnohem větší dávkou sebelásky.

Anna, verze 3.2, je verzí sebe sama, na kterou jsem nejvíc pyšná. A to nejkrásnější? Stále se to zlepšuje, jak odkládám vrstvy toho, co mi už neslouží, a toho, kým už se nechci stávat.